Asi není nikoho, kdo by neznal naše nejvýznamnější kulturní památky a nevážil si jich. Zvláště, když se k nim váže i nějaký příběh či legenda. Typickým příkladem může být Karlův most. Tyto pak považujeme za kulturní dědictví našeho národa, a jsme rozhořčeni, pokud jej někdo poškodí. Zde se však nabízí otázka, proč nám právě na těchto stavbách záleží víc, než na jiných. Proč je graffiti na Karlově mostě větším problémem, než to na mostě Veslařů nebo na Nuselském? Jen proto, že jsou moderní?

Samozřejmě je zde fakt, že se jedná o starou stavbu, u které jsme rádi, že se zachovala do dnešních dnů. Avšak takových je jen po Praze spousta, a mnoho z nich je poškozeno, ať už nedostatkem péče nebo právě vandaly, aniž by to někomu příliš vadilo. Z jakého důvodu tedy lpíme na našem kulturním dědictví tak moc?

Důvodem je to, že v nás probouzí národní hrdost. Vyvolávají v nás pýchu na to, kdo jsme, z jakého národa pocházíme. Vidíme, co naši předkové dokázali, a jsme hrdí na to, že to byli právě Češi, kdo něco takového zvládl. Když se však nad tím zamyslíme, je to poměrně hloupé. Proč bychom měli být pyšní na to, že to byli právě naši předkové, kteří danou stavbu postavili? Nemohli bychom být stejně pyšní například na šikmou věž v Pize? I ta je koneckonců architektonickým skvostem.

Pravdou je, že tato „národní hrdost“ často vede k pocitu nadřazenosti nad ostatními, což rozhodně není dobrý přístup. Všichni jsme lidé, a to bychom si měli uvědomit. Žádný národ, bez ohledu na svou minulost, není lepší či horší než jiný. A už vůbec to nemá co dělat s tím, že my jsme se náhodou narodili jako občané této země.

Jistě, rozhodně není od věci obdivovat architektonické či umělecké skvosty předchozích generací a učit se z nich. Neměli bychom si je však přivlastňovat, byť přeneseně. Patří totiž všem lidem, nejen občanům jedné země.